Po třech dnech byl jeden stan roztrhán a další se trhat začal, nezbylo než zavolat guvernérovi Svalbardu. Vichřice sice ten den trochu polevila a hlavně už nesněžilo, takže dokonce svítilo slunce (viz. fotky, co brzy přidám), ale já osobně jsem neviděl žádné rychlé řešení naší situace. "V takovém vichru přeci nemůže nic přiletět". Přesto jsem si přál oznámit mu to. Co kdyby někde v okolí byla nějaká v mapě neznačené bouda...
Kluci, kteří měli satelitní telefon, nakonec guvernéru zavolali. O to větší bylo naše překvapení, když pro nás poslali nejlépe vybavenou helikoptéru v Evropě. Ta byla kromě všech možných navigačních a vyhledávacích vychytávek vybavena také tzv. "de-icing" zařízením, zabraňujícím zamrznutí rotorů a je schopna přistát až ve 100 kilometrové vichřici!!! WOW!!!

Takže takto slavně/neslavně, ale nakonec štastně skončila má první sonda do skutečného světa věčného sněhu a ledu... Byla to pro nás všechny obrovská zkušenost, i když zdaleka ne vše probíhalo podle představ jednotlivých členů výpravy. Ale to je už riziko takových náročných cest, podstatné je, že jsme všichni a celí! Co bude dál, to už je na každém z nás...
Co mě se týče... Určitě se sem musím brzy vrátit. To už nezměním. Ovšem přístě už sem půjdu s jiným vybavením i pohledem, tady se za každou chybu těžce platí. Teď jsme měli štěstí, že helikoptéra ještě mohla přiletět....